vytvořeno: 25.9.2015, před 10 roky v rubrice Aktuality
Praha. Náš poslední společný třídní výlet. Pomyslný mezník mezi prázdninami a „maturitou“, protože věta: „Začnu až po Praze“ nás uklidňovala po celý první týden školní docházky.
Brzký ranní sraz nás mnohé rozhodil, ještě že nám maminky nachystaly řízky, abychom „náhodou v té Praze neumřeli hlady“. Jízda LEO Expressem byla pro většinu z nás premiérou. Velmi příjemnou. V Praze svítilo krásné sluníčko, proto jsme vyrazili s nadšením do ulic české metropole s cílem Muzea voskových figurín Grévin. Nad precizností figurín jsme se pozastavovali tak dlouho, že na fotku s Georgem Clooneym či Kájou Gottem nám zbylo pouhých deset minut. Procházka Prahou byla pro první den nutností. Vykročili jsme pravou nohou směrem ke „Staromáku“ a stihli jsme i Karlův most, obsypaný turisty. Zamilovaní jedinci zpečetili svou lásku připnutím kovového zámku na železný most, jako se to dělá v Paříži. Po procházce na Kampě a spoustě fotek a zážitků jsme vyrazili na hotel. Čekali jsme leccos, ale Hotel Seifert předčil očekávání. Moc jsme si ho ale první den neužili, protože jsme vyráželi do víru večerní Prahy, do Divadla bez zábradlí. Skvělou náladu podpořila i hra Blbec k večeři. Zážitkem pro nás nebyla jen samotná hra, nýbrž i herecké obsazení – Václav Vydra, Jana Švandová či Josef Carda.
Druhý den jsme strávili ruku v ruce s českou historií. Začali jsme politikou v Poslanecké sněmovně a skončili Zlatou uličkou, kde jsme mohli nakouknout do domečku Franze Kafky. Odlehčením pro nás bylo Zrcadlové bludiště, kde jsme zrcadlo od zrcadla hubli, tloustli, dokonce i rostli. Dlouhý a náročný den jsme si vykompenzovali nákupní horečkou v Palladiu. Už jsme se viděli v hotelové posteli, a tak jsme opomněli výšlap na Vítkov, abychom zkontrolovali sochu Jana Žižky, která měří neuvěřitelných devět metrů. Z kopce nám to šlo mnohem lépe než do kopce, proto jsme byli na hotelu coby dup. Večer jsme strávili u Křižíkovy fontány spolu s moderní hudbou a světelnými efekty. Po skončení jsme pečlivě skrývali slzu v oku.
Během třetího dne jsme nesmutnili jen z důvodu konce zábavy a začátku povinností. Bezpochyby nám všem doma chybí obrovsky bohatý stůl se všemi dobrotami, které na nás netrpělivě každé ráno čekaly. Na všechny. I na opozdilce. Celkově nás Praha přivítala nejen bohatým kulturním programem, ale mnozí z nás ji pojali jako pomyslnou „gastro tour“ po pražských Mc´Donaldech.
Národní divadlo, náš ranní cíl, jsme splnili. Shlédli jsme nejen základní kameny z mnohých českých měst, ale i první galerii, která v nás při pohledu dolů nevzbuzovala zrovna dobrý pocit. Rozloučili jsme se na střeše divadla a šnečí chůzí mířili na Vyšehrad. Kopec to byl pořádný, ale výhled jedinečný. Selfie s Prahou se našla v každém telefonu či foťáku. Posledním programem dne byla Neviditelná výstava se zrakově postiženými průvodci. Měli jsme možnost vidět tmu jinak, než je tomu doma. A nebyla vůbec tak strašidelná. Na konci, při společném rozhovoru s průvodci, přišla další emotivní chvilka, kterou jsme měli možnost rozdýchat větším rozchodem na největším pražském náměstí - na „Václaváku“.
Po zběsilých úprcích po obchodních domech a spěchání na vlak jsme nakonec všichni dojeli domů v pořádku. A začali přehodnocovat tvrzení: „Začneme až po Praze.“
Nikola Salvetová, třída 4.G
Více fotografií najdete zde.
