vytvořeno: 4.10.2016, před 9 roky v rubrice Aktuality
Na počátku školního roku 2016/2017 stvořil Bůh nebe, zemi a sličné študáky z SOSGSM. Avšak stále byla tma nad propastí a Duch Boží vznášel se nad Salaškou. I řekl Bůh ve středu 9. září: Budiž světlo! I bylo světlo a my si to švitořili zahloubaně do Prahy.
Maturanti plní sil a s hlavou hrdě vztyčenou osedlali Leoška, není však tajemstvím, že odhodlanost byla rázem tatam a éterem se neslo pouhé spokojené pochrupování energických gympláků. Kohout zakokrhal až s vyloděním v Praze, vytrhl všechny od fantaskních snů o jednorožcích a hlavní město se zase jednou zachvělo pod návalem moravského ,,tož tu vitajte!‘‘ A tak po dlouhém vymotávání se z Hlavního nádraží, nákupu jízdenek a uschování si spoďárů do skříněk jsme vyrazili natěšeně vstříc matičce bujarých památek, předražených dlabanců a hlavně Číňanů šermujících jako udatní rytíři se selfie tyčemi. I sešli jsme se na místě známém svými věčnými dealery drog, agresivními demonstracemi proti vládě, potratům a na Palachově trati – totiž "pod koněm". Následně jsme obsadili náměstí Staroměstské, kde jsme zhlédli zlomek maškarád z Orloje a kontrolovali si kapsy s posledním zbytkem těch pár kaček před notorickými pouličními kapsáři. Nad místem mistrovské práce Jana Mydláře, totiž popravy 27 českých pánů, jsme zase jen pietně pokyvovali hlavami. Udeřila hodina dvanáctá a začali jsme se už netrpělivě kroutit, počal čas oběda. Někteří z nás se nahrnuli do fastfoodů a utopili své mozky v moři kalorií, jiní si skrovně vychutnali nadílky od maminky. Byl čas zase vyrazit a kopýtka uchodit. Cestou necestou jsme tak zavítali na Karlův most plný snažně prosících žebráků, zažili nápadnou Kampu v dáli, hipsterskou Náplavku a další divy pro moravský svět. Až u výjevu Tří bronzových miminek jsme dusili smích nad kontroverzními japonskými babičkami, které láskyplně poplácávali miminka po jejich zadcích tak, jak je stvořil bůh David Černý. Okamžik odpočinku nastal až při prohlídce v Národním divadle, kde se mimochodem i ve všech statečných probudila na horních sedadlech vlna akrofobie. Žaludky byly zklidněny až pod záštitou Seifertova hotelu, kde jsme dostali zdarma dokonce i čepice na koupání v minimalistickém stylu. Inu, jako suvenýr pro mladší sourozence dobrý! Dnu jsme dali echt tečku procházkou na Vítkov k soše Jana Žižky a na 2. nejošklivější stavbu světa – Žižkovskou věž. Snad jsme se i lehce cítili jako burani, protože nám zdaleka v noci, kdy začala majestátně svítit, odpudivá nepřišla. Nu a k upevňování přátelských vazeb došlo v jedné pražské putyce, samozřejmě ne-li jinak než nad vodou a čajem.
Druhý den nás na cestu vypravila vydatná snídaně doprovázená hopsající farmářskou hudbou z rádia. Pražský ranní život jsme mohli zvědavě pozorovat z hromadné dopravy cestou na Kavčí hory. Zde jsme si ovšem, možná některé zapálené nadšence zklamu, nehráli na horolezce, horolezkyně a horolezčata, nýbrž nás čekala Česká televize. Někteří, například naše paní učitelka a kněžna Libuše Vránová, zde dokonce mohli uplatnit své nadité schopnosti jako moderátoři Událostí. Následovala přátelská návštěva pana prezidenta v jeho rajském sídle a velká přehlídka malých žlutých přátel s jejich vyhlášeným focením svatebních fotek před každou evropskou památkou. Zlom nastal, když jsme se posléze měli dostat sami na ubytovnu. Ponejprv to byl pro mnohé boj, nakonec však i poslední turisté vítězně za zvuků epických melodií dorazili. Chvíle odpočinku uplynula a my se jali hrát si večer na lid velmi kulturní. Usedli jsme do lóží v Divadle na Vinohradech a naše ledová srdce (abychom si rozuměli, hra Romeo a Julie předtím lichotila málokomu z nás) začala postupně tát. Sem tam se i ozvalo, když pódium patřilo Romeovi, z řad našich dívek zasněné: ,,To je kus!‘‘ Nutno ale podotknout, že hra to byla celkově obdivuhodná.
Den třetí utekl opět jako voda. Vítr nás zavál finálně na Vyšehrad, kde jsme uzřeli hroby všech známých osobností a případně si vyfotili na památku do fotoalba fotku se svým oblíbencem. Konečná zastávka byla Neviditelná výstava a ,,nahlídnutí‘‘ do světa slepých. Po stezce tmy jsme zažili mnohé – narazili do sloupu ve fiktivní ulici, prošli se po mostě a báli se ufuněných divočáků, poznali sochu po hmatu Davida, nu, vy víte dle čeho a v některých případech se i občerstvili v neviditelné kavárně. Díky tomuhle zážitku si mnozí začali více vážit věcí, které pokládají dennodenně za samozřejmost. Poslední rozchod nám posloužil na oběd a případné nákupy dobrot a jiných exotičností z tak vzdálené krajiny jako je Praha. Ti méně šťastní jedinci, kteří v Praze ztratili peněženku (čti: nějaký všivák jim ji ukradl), se museli uskromnit a spokojit jen s inhalací pražského vzduchu a výparů.
I byl čas se vrátit a nikomu nebylo najednou do smíchu. Teď už je pro nás ohyzdná babizna maturita opravdu nevyhnutelná.
Karolína Tomečková
