vytvořeno: 16.5.2017, před 7 roky v rubrice Aktuality
Jak to tam vypadá? A opravdu mluví česky? A čím se živí? A budou tam hadi? A jak se tam vlastně Češi dostali? Odpovědi na tyto otázky hledali studenti SOŠ a Gymnázia na expedici „České vesnice rumunského Banátu“, na kterou jsme vyrazili na přelomu dubna a května.
Studenti s dobrodružnou povahou vyrazili v pátek 28. dubna 2017 v podvečerních hodinách na expedici do Rumunska. Po nočním přesunu jsme ráno dorazili do rumunského městečka Oravița, kde se nachází nejstarší rumunská železnice pyšnící se označením Banátský Semmering. Železnice, na které se dříve převáželo uhlí, se stala naším prvním cílem. Vyrazili jsme na 34 km dlouhou trasu, na které jsme projeli 14 tunelů, 10 mostů (nejvyšší je 37 m vysoký) a obdivovali nádherné výhledy z pohoří Munții Aninei. Z Aniny jsme se přesunuli do národní parku Cheile Nerei-Beușnița. Řeka Nera zde vytvořila nádherný kaňon, který je nejdelším kaňonem v Rumunsku. Procházeli jsme kolem řeky vystřílenými tunely, vyzkoušeli si přejít lanový most a vyrazili proti proudu říčky Beu na tábořiště. Konečně jsme postavili stany (za mírného deště) a mohli si odpočinout po dlouhé cestě.
Ráno nepršelo. První pozitivní zpráva. Ta druhá byla, že jsme vyrazili to termálu. Po chladné noci, kdy teplota klesla k 8 °C, jsme se tak krásné vyhřáli v teplé vodě. A konečně jsme vyrazili do první české vesnice. Svatá Helena je nejstarší dochovanou českou vesnicí v oblasti; byla založena již roku 1824. Po příjezdu jsme vyrazili na průzkum vesnice a jejího okolí. Prošli jsme se centrem a zamířili na vyhlídku, ze které je krásně vidět řeka Dunaj. Cestou zpátky jsme na návsi cítili nádhernou vůni grilovaného masa. To už nám Jarmila a František Salabovi připravovali večeři – polévku a mici. Malé válečky mletého masa, které jsou tradičním rumunským jídlem. K mici jsme přikusovali chléb, ochutnávali sýr, který Jarmila sama vyrábí, místní marmelády atp. S plnými bříšky jsme zamířili do místní školy, kterou nás provázela Kateřina Rohálová. Kateřina vyučuje v Banátu díky Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí český jazyk. Na Svaté Heleně působí prvním rokem, ale v minulosti učila několik let v další banátské vesnici, Eibenthale. Setkání našich studentů, kteří jsou zvyklí na moderní učebny plné nových materiálů, s realitou helenské školy bylo zajímavé. Vzpomínali na základní školy ve svých obcích, listovali knihami v knihovně a vyzkoušeli si i místní tělocvičnu. Po prohlídce jsme zamířili k panu Štěpničkovi do obchodu a potom do kamínu (kulturního domu), kde jsme v suchu strávili noc.
V pondělí ráno jsme po snídani připravenou Salabovými vyrazili na pěší cestu do další české vesnice, Gerniku. Cesta nám ubíhala krásně, počasí se umoudřovalo a tak jsme po pár hodinách chůze dorazili nad Gernik. Ten studenty překvapil svou velikostí. V Gerniku na studenty čekalo malé překvapení. Původně jsme měli nocovat ve stanech u Petrových mlýnku za Gernikem, ale náš průvodce Antonín Mikulenka, nám zajistil nocování na zahradě u Vény Piečka. Panímáma Piečková pro nás připravila výbornou a bohatou večeři, kterou završila obří porce různého cukroví. Někteří studenti se rozhodli pro nocleh ve stanu a někteří pro nocleh na seně ve stodole. Nadšení studentů neznalo mezí. Nejen, že už nikam nemuseli jít, ale k dispozici byla i teplá sprcha a hlavně Wi-Fi v místní hospodě. Po večeři někteří ze studentů vyrazili na prohlídku vesnice, jiní odpočívali a večer krásně zpívali folklorní písně.
Úterní ráno bylo nádherně slunečné. Naše věci jsme naložili na povoz tažený koňmi a vyrazili jsme do nejvýše položené české vesnice, Rovenska. Cestou nás doprovázel pan Mašek, výborný vypravěč, který nás zásoboval informacemi o Gerniku, okolí, životě na vesnici, ukazoval nám, které pole či sad mu patří a mluvili jsme i o všedních starostech. Pan Mašek nás doprovodil k Petrovým mlýnkům, což jsou doposud funkční staré vodní mlýny, kde si místní mleli a melou obilí nebo kukuřici. Nejen, že jsme mlýnky viděli, ale díky panu Maškovi jsme je viděli v akci. Nesli jsme s sebou trochu obilí a mlýnek jsme zprovoznili a obilí si namleli. S panem Maškem bychom si rádi povídali dál, ale čekal nás ještě kus cesty, a tak jsme vyrazili. Do kopců. Cestou jsme procházeli rumunskými salašemi, viděli zrovna narozené telátko a v odpoledních hodinách jsme konečně dorazili do Rovenska. Postavili jsme stany a vyrazili na večeři, kterou nám připravila paní Mojžíšová s dcerou a zetěm. Tentokrát se podávala polévka a sarmy; další typické rumunské jídlo (rýže a mleté maso zabalené v zelném listu). Na večer jsme dostali ještě obří koš buchet.
Náš pobyt v Banátu se nachýlil ke svému konci. Ráno jsme sbalili stany a pěšky vyrazili do Sikovic, kde nás čekal náš autobus. Slunce nám krásně svítilo, cestou jsme plašili velké ještěrky a uviděli asi metrového hada. Naštěstí nebyl jedovatý. Autobus nás zavezl k soše dáckého krále Decebala, kterou do skály vytesali rumunští sochaři a projeli jsme se na loďkách po Dunaji k jeskyni Veteránů a Ponicova. Cestou jsme se zastavili ještě v kdysi proslulých lázních Baile Herculane a pak už vyrazili na cestu domů. V hlavách se nám rojily vzpomínky na Banát, na chuť místních sýrů, na slova pana Maška, na jídlo, na místní, které jsme potkali, a další vzpomínky. A jak se tedy žije Čechům v Banátu? Nelze napsat, že těžce nebo lehce. Život v českých vesnicích je plný práce, starosti o dobytek, pole, drůbež, dům. Ale krásné je, že si místní najdou i čas na zábavu, pomoc sousedovi nebo třeba na zvědavé studenty ze Starého Města. Děkujeme.
Mgr. Soňa Patočková
